Legenda o tom jak to všechno bylo nebo aspoň býti mohlo
Kristovo zmrtvýchvstání je jednou z největších záhad historie. Toto tajemství je pečlivě střeženo téměř dva tisíce let. Ačkoli církev tuto událost prezentuje jako zázrak, stále zůstává mnoho otazníků. Za jakých okolností ke vzkříšení došlo? Existuje možnost, jak získat klíč k nesmrtelnosti? Odpovědí by nám snad mohly být apokryfní spisy (písemnosti, které z nejrůznějších důvodů nebyly do bible zařazeny) – ty však byly v průběhu staletí zničeny nebo pečlivě „uklizeny“, mimo jiné také do nedostupných sejfů Vatikánské knihovny. Nejvyšší představitelé církve zarytě mlčí a nepřipouštějí pochybnosti. O to více ostatní lační po pravdě – z církve se odštěpují tajná bratrstva, jejichž cílem je najít tajemství věčného života. Za jakoukoli cenu. Jejich členy jsou nejen mniši, ale často i významné osobnosti, ať už králové, šlechtici, myslitelé či umělci. Nehledě na jejich pohnutky, oni všichni si uvědomují, jak mocnou, ale i nebezpečnou zbraň by mohli mít v rukou…
Podle jedné z legend byla použita pro Kristovo oživení tajemná formule, již vyslovila nad hrobem Panna Maria, Ježíšova matka. Kam se však tato žena poděla poté? Vždyť poslední zmínka v bibli ji popisuje, jak se s apoštoly modlí po Nanebevstoupení svého syna. A pak, jako kdyby její další životní pouť ve všech dostupných pramenech někdo přejel zmizíkem. Ví se jen málo a i ta sporá data se noří v mlze. Marie svého syna údajně přežila o 3–15 let. Zemřela snad v Jeruzalémě nebo v Efesu, ale pokud budeme věřit dávné legendě, přikloníme se spíše k Efesu, neboť právě zde se asi 400 let po smrti Ježíšově (431) koná slavný efeský koncil, na němž se schází asi 200–250 biskupů, kteří pod zástěrou teologických disputací přijímají i mimořádná opatření k ochraně „černé matky boží“. Kdo nebo co je tato černá matka boží? A co tak vzácného ukrývá? Mezi lidmi se brzy začalo šeptat, že je to soška pocházející z doby narození Ježíše, navlas podobná ostatním černým madonám, které byly známy po celém světě. Ona jediná je ta pravá a jen ona dokáže činit zázraky, neboť ji Josef vytesal podle živého modelu skutečné Marie matky, své manželky. Aby však církev zmátla hledače, dala vzniknout nespočtu obdobným madonám, nerozpoznatelným od té pravé. Přesto však leckdy jako by se kolem sošky začaly stahovat temné síly či snad byla příliš blízko nenechavým rukám, bylo třeba ji přestěhovat do bezpečnějšího úkrytu. A tak putovala z místa na místo, z jednoho kouta světa na druhý…
Někdy po roce 1130 se z Vatikánu vydává poselstvo na Sicílii, které s sebou tajně přiváží sošku černé madony, jako dar papeže Anakleta II. nově korunovanému sicilskému králi Rogeru II. Král si dobře uvědomuje tíhu svého poslání a nechá sošku odvézt do malého kostela v městečku Tindari. Tady snad bude na chvíli v bezpečí… Ta „chvíle“ netrvala déle než věk jednoho člověka. Dobré vztahy sicilského krále a římského císaře v jedné osobě, Fridricha II. Štaufského, s tehdejším českým králem Přemyslem Otakarem I. jsou historikům známy. Vždyť právě on udělil českým králům výsadu z nejhodnotnějších. Tzv. Zlatou bulou sicilskou (1212) byla Přemyslovcům zajištěna dědičná práva na český trůn a nezávislost na říši při volbě budoucích králů. Snad právě to, či úzké vztahy s Fridrichovým otcem Filipem Švábským (Štaufským), který zaslíbil svou dceru Václavovi I, synu krále Přemysla, nebo snad jen náhoda přispěly k tomu, že se černá madona stěhuje do Čech.
Právě v tuto dobu přijíždí na český dvůr budoucí nevěsta Václava I. Kunhuta Švábská. V její družině ji doprovází i krásná a exotická Sybilla, která s sebou do nové domoviny přiváží i vzácnou černou madonu, jež jí svěřili do úschovy mniši ze sicilského městečka Tindari (a na její místo do kostela uložili repliku, kterou sem turisté jezdí obdivovat dodnes). Když Zdislava, její prvorozená dcera, opouští rodný dům, matka Sybilla jí věnuje tuto sošku madony, aby ji ochraňovala. Pravým důvodem však je, že ochranu potřebuje spíše soška, které je již v patách jeden z tajných řádů. Matka jí svěří, že s černou madonou je spojeno velké tajemství, které však zná jen několik vyvolených. Ačkoli Zdislavě není toto tajemství během jejího života dáno poznat, i tak ji tato událost velmi ovlivní – stane se velmi oddanou služebnicí bohu, pečuje o slabé a nemocné, zakládá špitál v Jablonném. Sošku opatruje až do své smrti, která si tuto duši bere předčasně už po jejím třicátém roce – jako by tato vzácnost nepřinášela zrovna štěstí… Na smrtelném loži svěřuje sošku do péče svého manžela Havla z Lemberka. Černá madona zůstává na Lemberku dalších několik desítek let. Poslední potomek tohoto slavného rodu Hašek z Lemberka (umírá někdy kolem roku 1398), nemaje žádné následovníky, předává vzácnou sošku tomu z nejpovolanějších, českému králi a římskému císaři Karlu IV., kterého doprovází na jeho diplomatických cestách. Kdy přesně se soška „přestěhovala“ k novému majiteli, není známo, jisté však je, že v době, kdy hrad připojují ke svému majetku Vartenberkové (1400), se zde již nenachází. Snad na okamžik pozná soška výstavní sály hradu Karlštejn, kde spočine po boku korunovačních klenot a dalších pokladů, záhy je však utajeně převezena do jiného, bezpečnější sídla – na hrad Oybin, který obývá řád celestýnů, jež s sebou kdysi přivezl Karel IV. z francouzského Avignonu. Těmto mnichům plně důvěřuje. I po smrti krále zůstává soška v opatrovnictví zbožných mužů. Dál příliš nevíme, v roce 1540 však byl klášter zrušen a poté co, odešel i poslední mnich, stopa se ztrácí úplně. Zůstala madona v klášteře, nebo putuje pryč odsud ukryta pod mnišskou sutanou? Jakoby by tato strážkyně tajemství opět pohrozila, neboť hrad i klášterní kostel je roku 1577 zcela zničen požárem po úderu blesku. Ano, jako by se ztratila ze zemského povrchu, z očí všech nepovolaných. Svůj azyl nachází v podzemním dole nedaleko Tolštejna. Zde v míšeňském dole objeví při kopání únikové cesty směrem k Jelením kamenům jednoho dne mrtvého mnicha i s „pokladem“ a listinou Jindřich ze Šlejnic, pán z Tolštejna. Tento muž pochopí vzácnost dávného dědictví a ponechává madonu v bezpečí temné jeskyně na téměř 150 let. Avšak ani toto místo není uchráněno od zmaru, který s sebou černá matka boží přináší. Nebo snad je to jen shoda náhod, či samozřejmý důsledek historických událostí? Nebo snad nějaká temná síla, jako by byla naší svaté sošce stále v patách? Ať tak nebo tak, hrad Tolštejn na konci strašlivé třicetileté války zcela podléhá švédským vojskům a zůstávají jen vypálené ruiny. A ačkoli brzy nato hledači pokladů v lužickém podzemí nacházejí i tajnou chodbu, po sošce jako by se opět slehla zem.
Dalších 40 let o ní nevíme zhola nic. Je to však víc než shoda okolností, když v roce 1690 majitel sloupského panství Ferdinand Hroznata z Kokořova přeměňuje pískovcovou skálu nad Dobranovským potokem u vesničky Sloup v poutní místo s velkolepou poustevnou, podle níž se skála nazývala Poustevnický kámen (Einsiedlerstein). Do roku 1782 se zde s jednou přestávkou vystřídalo celkem 6 poustevníků a ti všichni se odtud nehnou ani na krok, jako by k tomuto místu byli přivázáni nějakou obzvláštní službou. Posledním sloupským poustevníkem byl tkadlec Antonín Müller ze Zákup, pro něhož nechal tehdejší majitel panství Josef Maxmilián Kinský roku 1770 vystavět na skále nový zděný domek. A v tuto dobu opět madona začíná působit přitažlivou silou. V září roku 1779 navštívil Sloup císař Josef II. Ačkoli historické anály ho líčí jako racionálního a pragmatického panovníka, i on se stává aktérem našeho příběhu. Zdá se, že také on byl houževnatým hledačem „velkého tajemství“, i když jeho hnacím motorem byl spíš rozum než víra v zázraky. Právě v tomto roce, jako by mu někdo našeptal, kde hledat. Vydává se nejen na Sloup, ale i do zřícených zdí Tolštejna. Avšak nikde nic! Na takové neúspěchy není Josef zvyklý. Nechceme ani domýšlet, proč nedlouho poté, v dubnu 1780 sloupský pán Josef Maxmilián Kinský umírá. Zhrzený český král následně všechny poustevny ruší. Dobře ví, že měl madonku nadosah!
Její strážci však byli rychlejší. Právě někdy těsně před Josefovou „inspekční cestou“ převáží rychlý posel madonu ze sloupské poustevny na Tolštejn, a zde se opět noří do hlubin. Jako by severní Čechy byly postaveny na labyrintu chodeb. Jako by podzemní svět byl dokonalejší než ten na povrchu. Černá madona dle legendy míří z Tolštejna na Milštejn, přestože existence spojovací chodby nebyla badateli nikdy potvrzena. Toto někdejší sídlo rodu Berků však na svou slávu už může jen vzpomínat. Koho by zajímal zchrátralý, neobydlený hrad? Snad tady bude černá madona v bezpečí. Jediní, kdo ji občas vytrhnou z klidu, jsou dělníci, kteří zde těží křemenný pískovec používaný na výrobu mlýnských kamenů (Mühlstein = mlýnský kámen). A tak občas, když se snad některý z nich přiblíží příliš blízko, začne se jakoby náhodou sypat kamení z hradní věže. Ne vždy má nešťastník štěstí, aby utekl. Aby se nehodám předešlo, nechá cvikovský polesný Franz Homolka v roce 1793 zbytek velké věže podkopat a vyhodit do povětří. Jaké však bylo překvapení dělníků, když věž po první náloži opět dosedla zpět. Náhoda nebo snad varování? Věž se podařilo zbořit až na druhý pokus… A dál?
O dalším osudu sošky se můžeme jen dohadovat. Zde totiž legenda končí. Někteří se domnívají, že byla odvezena zpět na Sicílii do městečka Tindari, Pražané tvrdí, že skutečnou černou madonou je soška nacházející se jako domovní znamení na domu U černé matky boží v Celetné ulici, obyvatelé Brna jsou zase přesvědčeni, že tou jedinou pravou je jejich Černá Madona Svatotomská (obraz nikoli soška!, který původně visíval v kostele svatého Tomáše). A tak bychom mohli pokračovat dál, neboť na našem území je údajně asi 12 černých madon (v Kadani to je Černá Matka Boží od Svaté brány, další můžeme vidět v Českém Krumlově atd.). Co když ale černá madona možná nikdy Milštejn neopustila? Co když se její ochránci – údajně jedno z tajných bratrstev – snaží jen odvést pozornost? Co když milštejnské podzemí dodnes ukrývá největší tajemství lidských dějin?
