Jak jsme zachraňovali svět pohádek
Letošní celotáborová hra nás zavedla do pohádek. První den přiběhla vedoucí Šárka, celá zoufalá, na večerní nástup. Právě předčítala pohádku malé Verunce, když najednou zjistila, že v pohádkové knížce místo některých pohádek zbyly jen prázdné bílé listy. Jak se brzy ukázalo, pohádky začaly mizet i z knížek dalších dětí. Chtěli jsme samozřejmě vědět, co se děje, a protože bylo zrovna půl osmé, tak nejlepší způsob, jak to zjistit, bylo pustit si večerní zprávy na TV Vesmír. Ty nám jen potvrdily naše obavy, že ve světě pohádek není vše v pořádku. Knihovnice z Národní knihovny v Praze byla na pokraji zhroucení, protože pohádky zmizely už z většiny svazků, promluvil i prezident České republiky a navrhl ustanovit krizový štáb. Nakonec televizní reportér Standa Blábol přišel s exkluzivní informací, že na severu Čech poblíž vesničky Dolní Světlá se údajně objevil vchod do pohádkové říše. Na nic jsme nečekali a vydali se jej hledat. Po krátkém průzkumu okolí tábora jsme skutečně narazili na něco velmi zvláštního – uprostřed cesty stála krásná, starobylá skříň. Otevřeli jsme dveře a zjistili, že skříní se dá projít. Nebylo pochyb, že jsme našli, co jsme hledali. Všechny děti i vedoucí prošli bránou (skříní) a dýchla na nás zvláštní atmosféra. Kráčeli jsme vpřed, stromy jakoby mluvily, všechno najednou mělo jiné barvy. Zanedlouho jsme začali potkávat různé pohádkové postavičky. Jenže ouha, něco nebylo v pořádku – princezna plakala, že jí narostl čarodějnický nos, andělovi vyrazily čertovské růžky a Křemílek bloudil po lese a marně hledal Vochomůrku a pařezovou chaloupku. Nebylo nám veselo a některé děti ihned chtěly napravovat škody. Pokračovali jsme ale dál, až jsme narazili na mluvící klobouk. Ten nám řekl, že jestli chceme Říši fantazie zachránit, musíme dát všechny pohádky zase do pořádku. Klobouk nás také rozdělil na žáky a učitele pěti základních škol: ZŠ Modřany, ZŠ Žlutohrádek, ZŠ Zeleneč, ZŠ Bílá hora a ZŠ Červená Lhota. Všichni sice měli společný cíl, ale byla vypsána i odměna pro vítěznou školu. Abychom se při zápolení poznali, dostali jsme také kšiltovky v barvách škol.
S vedoucími jsme se dohodli, že se záchranou začneme hned zítra a že se na to nejdřív pořádně vyspíme. Vydali jsme se tedy stejnou cestou zpátky k táboru. Ale na cestě nás čekalo další překvapení. Skříň, kterou jsme do pohádkové říše vešli, byla fuč. Vlastně jako by tam nikdy ani nestála. To znamenalo jediné – že jsme zůstali uvězněni v Říši fantazie…
Každý následující den jsme pak pomohli nějaké pohádkové postavičce. Nejdříve jsme vodníka Puškvorce učili plavat a sbírat dušičky, pak jsme připomněli Hrnečku vař, jak vařit nejen kaši, ale i kotlíkový guláš a jiné dobroty. Potom jsme skládali ukolébavku pro Šípkového Růžu, který po píchnutí o rezavý hřebík ne a ne usnout. A také jsme loupali perníček z perníkové chaloupky, sháněli Popelce výbavu na ples a opékali buřty, které vyrostly na buřtovníku. A večer jsme si četli a vyprávěli pohádky, aby všechny ty postavičky věděly, že na ně myslíme. Dávali jsme postupně vše do pořádku a podle úspěšnosti přibývalo jednotlivým školám i zrníček fantazie. A my jsme věděli, že už brzy pojedeme domů, jen se tak ještě dostat zpátky z pohádkové říše, aby nás pak ten autobus místo do Říčan neodvezl třeba za sedmero hor a řek. Proto jsme se šli raději poradit k tomu, kdo v pohádkách všechno ví, k dědu Vševědovi. Jenže on už měl pořádnou sklerózu, ale nakonec si vzpomněl, když jsme mu vytrhli posledních pět stříbrných vlasů. Poradil nám, co máme udělat se střípky fantazie, které jsme nasbírali, že nás odvedou k východu z pohádkového světa. Trochu jsme se báli, protože to mělo fungovat, jen když skutečně uvěříme, že naše fantazie může ovlivnit svět pohádek i náš všední život. Nakonec jsme ten východ našli a vrátili se domů a mohli vyprávět rodičům o všech těch popletených pohádkách.
